Keporkaci na cestách.

22.03.2018

Otevíráme náš cestovní deník a vzpomínáme na poslední výlet v roce 2017. Stál opravdu za to!


31.12.2017

Je ráno a sedíme v autě. La Spezia ještě spí a my ji necháváme za sebou. V navigaci volím alternativní cestu. A je to teda dobrodrůžo. Snad prvně se mi z mé vlastní jízdy udělá špatně. Projíždíme asi tisíc serpentin. Nejdřív do kopce,pak zase dolů. Z brzdění mě bolí noha. Naším cílem je Portofino, městečko u moře. Je to hodně luxusní městečko. Sjíždí se sem smetánka z celé Itálie. Šála zde stojí jako náš měsíc na cestách a hodina parkování 11 euro. Nic z toho nás ale neláká. Za Portofinem totiž začíná stejnojmenný přírodní park. Od moře se okamžitě zvedají strmé zalesněné kopce. A za kopcema staré opatství San Fruttuoso. A také nádherné lesy. A to my chceme všechno prozkoumat! Nacházíme tedy tajné parkoviště zdarma a rychle vyrážíme za dobrodružstvím. Jsme tak natěšení, že mineme správnou pěšinu. A tak vystoupáme asi tisíc schodů úplně zbytečně. Hurá zpět. Je už poledne a budeme mít co dělat dorazit za světla. Ale na to teď nemyslíme. Správná stezka také stoupá vzhůru. Dnes to jinak nepůjde. Les je vlhký, zelený a připomíná džungli.

Dýcháme krásně čerstvý vzduch. Cítíme jak se nám zvětšuji plíce. Podél cesty kdysi stály domy. Dnes už jen kamenné stěny zarostlé zelení. Zanedlouho vejdeme do mlhy ale jsou to spíš mraky které se plazi po kopcích. Vidíme na pár metrů. Koruny obřích borovic jsou sotva vidět. V mraku je ticho a tajemno. Jako by se celý svět vypařil. Občas se já i Martinka zastavíme, jen tak stojíme a posloucháme. Jsme jen my a naše cesta která se prvně narovnala. Změnu přinese až čerství vánek, trochu slaný - od moře.

To začínáme klesat a dostaneme se opět pod úroveň mraků. Před očima máme nádhernou scénu. Hluboké údolí klesající k moři. Osvětlená hladina sluncem kdesi v dáli, jakoby tam někdo svítil lampou. Zalesněné kopce kam oko dohlédne, nebo zřícenina na útesu. Je toho tolik. Fotíme koukáme a ani nedutáme. Na konci hlubokého údolí u moře se nachází staré opatství San Fruttuoso. Jediná možnost jak se tam dostat je naše pěšina, nebo lodí. Začíná trochu pršet a kamenné serpentiny kloužou. Od brzdění nás bolí nohy. Za sebou necháváme příkrov mraků, ty se celý den drží ve stejné výšce. Pomalu sestoupíme až ke starým kamenným stavbám.

Opatství je staré asi tisíc let. Nad ním se tyčí strážní věž, později postavena na obranu proti pirátům. Moře má azurovou barvu a je klidné. Nikde ani živáčka. Nemůžeme se zde však dlouho zdržet, za chvíli se setmí a nás čeká ještě celá cesta zpět. Navíc chodit na útesech a vlhkých kamenech po tmě, není největší zábava. Jediná cesta je opět vzhůru, tentokrát ale půjdeme alternativou podél moře.

Hodně dřeme a nohy už nemají moc sil. Když se ohlédnu na Martinku, hrozí mi pěsti. Za chůze do sebe házím poslední tortilu s fazolemi. Už nás téměř obklopuje tma. Svítím si mobilem na cestu, a proto narážím hlavou do větve. Nálada se zhoršila. Naštěstí jen na chvíli. Stalo se něco zajímavého. Lesní pěšinka náhle přešla v asfaltovou silnici a podél svítí lampy příjemným žlutým světlem. Jsou zde totiž velké olivové sady. Vzduch je čerstvý, trochu fouká, ale není zima. Úplně se již setmělo, to nám ale už nevadí. Cesta se klikatí mezi olivovníky. Sem tam se objeví i udržované kamenné stavení. Malá kaplička, malé plůtky a rybníčky. Kdybych si měl představit, jak vypadá Hobitín v noci, tak asi takhle. Navíc ještě z poza mraku vykoukne úplněk, dokonalá atmosféra.

Slyšíme zvony. To už je městečko Portofino. Je sedm hodin. Vše se zde chystá na večerní veselí k oslavě příchodu nového roku. Naše boty od bláta a propocené oblečení nezapadají do konceptu. Rychle mizíme pryč. Hladoví jako vlci se těšíme na večeři. Ráno na trhu jsme si koupili pražmu. Skoro usínáme únavou ještě před půlnocí.