Velké stěhování! Naše nová dílna.

10.09.2018

Na světě je tolik úžasného nábytku a my chceme mít všechen u nás v dílně. Chceme ho čalounit do krásných látek, navonět včelím voskem, léčit zlámané nohy nebo slepit hromadu třísek. Navrátit život něčemu, co se již zdálo marné.

Ale často se nám poslední dobou stávala nepříjemná věc. Začalo to na jaře. Naše dílna ve staré mlékárně přetekla. Nábytek vyvrátil dveře a vyhrnul se ven. Křesla, židle, skříně a stolky. Vše se kutálelo po schodech. My rozpažili a naháněli nábytek zpátky jako ovce z pastvin. Dveře jsme museli zabouchnout ve dvou a rychle zamknout. Začalo nám chybět to nejdůležitější, prostor. Málo místa vám dokáže pořádně zkazit den. A to jsme prosím začali v metr a půl širokém sklepu. Hrát TETRIS s nábytkem není zábava. Bolí z toho záda. Také nás nebaví lidem odpovídat: "Asi ten krásný kredenc budete muset nakonec rozštípat, my nemáme místo". Něco se musí stát.

Je začátek léta a začíná dobrodružství. Nikdo to za nás neudělá. Chodíme po našich Lounech a hledáme místo na hraní s nábytkem. Práce je to zdlouhavá. Slunce pálí a jak hnědneme, lidé se nás začínají ptát, kde jsme byli u moře. Časem zjistíme, že Pivovar je v likvidaci, Mlékárna spadne, Kulturní dům má deset majitelů, v družstvu jsou myši a starý výměník slouží jako skládka. Teda za 60.000 měsíčně nám ho pán pronajme. Lidumil. 

Je nejhůř a nám se do hlavy vkrádají ty nejčernější myšlenky. Skončíme s nábytkem. Skončíme na ulici. Náhle to ale přijde. Jako blesk z čistého rekordně teplého letního nebe. Jak jsme mohli zapomenout? Ve městě zbyla asi už jen jedno místo, kde jsme ještě nehledali. Starý Jiráskův mlýn u řeky! Stojí tu snad už odjakživa a líně vzhlíží na Lounské hradby. Odráží se v Ohři a naslouchá hučení jezu. Párkrát si dáváme rande s panem Jiráskem. Jeho předkové mlýn postavili a on se o něj dnes stará. 

Vše se seběhne rychle a my v Mlýně nacházíme náš svatý grál, měsíční údolí nebo světlo na konci tunelu. Jak chcete. Je začátek Srpna a my se zabydlujeme v bývalé kuchyni a jídelně starého mlýna z roku 1892. Prostor je kouzelný. Při první návštěvě to vypadá, jakoby včera někdo odešel. Zavařené okurky. Pověšená zástěra v kuchyni. Za oknem hučí jez a na dvoře poletuje tisíc jiřiček. Už se nemůžeme dočkat až zde navaříme první nábytkové dobroty. Také, až to tady zase naplníme. Prostor vám dává křídla! Zase jsme o něco povyrostli. A teď musíme končit, jdeme vymetat pavučiny!